Atleti se bouří proti restrikcím při používání sociálních sítí

1. 8. 2012 | Petr Michl
Jsou zákazy Mezinárodního olympijského výboru přehnané? Sportovci požadují změnu a bojují za svobodu slova i své sponzory.

Faktem je, že si sportovci během londýnské Olympiády nemůžou na sociálních sítích ani pípnout, natož tweetnout. Respektive jejich komentáře nesmí zmiňovat žádného soupeře, rozhodčí či komentovat nějakým způsobem průběh samotných sportovních klání. Ve skutečnosti je tak velice riskantní napsat něco banálnějšího než: „V Londýně dnes prší.“ Videa z olympijské vesnice jsou zakázaná. Vyfotografovat jiného účastníka sportovních klání lze jenom s jeho souhlasem. A obecně by příspěvky do sociálních sítí měly být psány v ich formě, deníkovým stylem. Neměly by sloužit jako zpravodajství z OH - což je samozřejmě při převzetí informací médii nemožné, ostatně si to názorně ukážeme v dalším průběhu článku.

Fotka, kterou publikoval přes Instagram LeBron James, je v pořádku. Jeho kolegyně z americké basketbalové reprezentace s tím souhlasila.

 

V protestu proti takovýmto nařízením se už začali sportovci sdružovat. Mimo jiné i pod hashtagy "#WeDemandChange" a "#Rule40."  Pravidlo 40 je jedním z dalších nařízení Mezinárodního olympijského výboru, které zakazuje používání jejich jména či vyjadřování obliby k značce či produktu při „reklamním chování“ v průběhu Olympiády v Londýně. Pravidlo platí od 18. července do 15. srpna – tedy ještě tři dny po skončení Olympijských her.

Jedná se samozřejmě o ochranu oficiálních sponzorů. Mezinárodní olympijský výbor tvrdí, že 94 procent finančních prostředků, které od sponzorů utrží, vrací zpět do sportu. Olympijský mluvčí Mark Jones k tomu dle BusinessInsider řekl: „Velké množství z 10 500 sportovců, kteří tu jsou, rozumí důvodu, proč to děláme… Na jeden měsíc je žádáme, aby nepropagovali produkty, jež nejsou spojené s Olympiádou. Činíme tak pouze, abychom chránili peníze, které podporují olympijské hnutí.“

Je pravdou, že na Olympiádě jsou jména oficiálních sponzorů doslova všude. Například nad vstupem do jednoho z parků visí cedule s nápisem: „Husí kůže, vzdechy, bušící srdce, slzy štěstí, přepisování rekordů, objímaní cizinců nebo setkání celého Světa by tu nebylo bez…“ následovaným logy McDonald’s, Adidas a Procter & Gamble. Tedy vskutku poděkování parametrů oslavné desky bývalého šéfa Sazky, Hušáka, v nynější O2 aréně.

První obětí svých příspěvků na Twitteru byla řecká trojskokanka. Kvůli svému rasistickému vyjádření se na Olympiádu ani nepodívala.

 

Mezi omezeními okleštěnými tweety sportovců lze těžko hledat ty skutečně zapamatovatelné. V tom oficiálně odsouhlaseném duchu ční snad až příliš reklamní příspěvek od vlajkonošky americké výpravy, Mariel Zagunis: „Velké díky P&G za to, že se postarali o mou mámu, když přiletěla dříve, aby stihla zahajovací ceremonii a mohla mě tak vidět nést vlajku.“ Procter & Gamble má totiž zařízení pro hoštění rodinných příslušníků sportovců, kde se mohou najíst, napít, vyprat si prádlo nebo využít kadeřnického salonu. I tento tweet prý musel být ovšem schválen Mezinárodním olympijským výborem v zastoupení toho amerického. Teoretickou možnost vyjádřit na sociálních sítích vztah ke svým osobním sponzorům mohou takto jen 2 procenta ze všech sportovců, právě u tolika se totiž shodují se sponzory oficiálními.

To je samozřejmě problém především pro závodníky ve sportech, kterým se dostane velké mediální pozornosti jen jednou za čtyři roky na olympijských hrách. Nyní mluvíme třeba o atletice a plavání, v českých podmínkách se skrze úspěch na olympiádě dokázali do reklam a ke sponzorským smlouvám dostat třeba kanoista Martin Doktor, kajakářka Štěpánka Hilgertová, v poslední době oštěpařka Špotáková nebo v zimním sportu Martina Sáblíková. Všichni soutěží ve sportech, které jsou „na uživení“ jen na té nejvyšší úrovni. K jejímu dosažení je ovšem potřeba sponzorů. Ti chtějí své jméno spojené se sportovci především v okamžiku, kdy jsou nejvíce vidět. Když jim to není umožněno, tak je to samozřejmě od samotného sponzorství odrazuje.

Olympijské hry v Londýně mají být "první sociální". Svobodnou komunikaci k fanouškům přes sociální sítě ale chce uzurpovat MOV pro sebe a své partnery.

 

Podobně se dle NBC vyjádřila na olympijské tiskové konferenci i favoritka v bězích na 200 a 400 metrů, americká sprinterka Sanya Richards-Ross: „…Lidé vidí atlety ve vrcholné formě něco přes dva týdny na olympiádě. Nevidí už ale tři nebo čtyři roky, které účasti na olympijských hrách předcházejí. V nich mnoho mých kolegů strádá, aby se ve sportu vůbec udrželi. Většina sportovců v atletických disciplínách nemá sponzory a tím i podporu… musí tak mít druhá a třetí zaměstnání, aby si to mohli dovolit.“

Dalším negativem polovičního bobříka mlčení je to, že fanoušci nemohou mít svobodný přísun informací přímo od nejpovolanějších, těmi jsou samozřejmě sportovci. Dá se pochopit přísné trestání excesů, z nichž je tu jeden představen výše na fotografii. Ovšem takto nastavené apriorní restrikce pro komunikaci sportovců se zdají být poněkud pokrytecké. Obzvláště pro Olympiádu, která se sama označuje za „první sociální“ a dává si hodně záležet na své prezentaci na sociálních sítích.

 

Zdroje: www.mashable.com, www.nbc.com, twitter.com/Foetbal247, www.cbc.ca, www.businessinsider.com

Štítky dokumentu: Facebook Instagram Twitter

To nejlepší z moderního marketingu každý pátek do vašeho inboxu.

Ochrana proti spamovacím robotům. Odpovězte prosím na následující otázku: Jaký je letos rok?