Letošní Restart kariéry byl ve znamení pozitivního přístupu k vlastním schopnostem

26. 2. 2015 | Dan Škvařil
Chcete vylézt na Everest? Prásknout do bot u velké korporace a založit dobročinnou nadaci? Letošní ročník Restartu kariéry nabídl inspiraci od těch, kterým se to podařilo.

Pouček o tom, jak změnit svůj život, následovat vizi nebo si vytyčovat jeden cíl za druhým, najdeme na internetu, v knihkupectvích nebo během hospodských debat spoustu. Mnohé z myšlenek nás dokonce upřímně nadchnou, jenomže často zůstane jen u suché teorie a k praxi se už jaksi nedonutíme. O to více nás pak ale inspiruje, když před námi skromně stanou ti, kdo tyto teorie demonstrují svým životem. Jejich příběhy mají sílu probourat naše opevnění a povzbudit nás ke změně. Několik takových svědectví jsme mohli slyšet během letošního Restartu kariéry.

Letošní ročník sice znovu nesl jméno Restart kariéry, ale jeho podtitul zněl Restart myšlení, který je často důležitější a efektivnější než změna povolání. Bývalý ředitel evropské pobočky Microsoftu, šéfka českého Googlu, televizní moderátorka, plastický chirurg nebo třeba vojenská socioložka – to je vskutku široká paleta odlišných životních zkušeností. U všech se však dal nalézt podobný motiv, přestože jej každý z řečníků pojal po svém: důvěra ve vlastní schopnosti.

Něco málo čísel. Jak vyletět ze zlaté klece

I v life coachingu lze vyrukovat s čísly a grafy. Přesvědčil o tom Jan Tuček, ředitel agentury STEM/MARK. Na place se s diváky podělil o výsledky výzkumu, který provedl na 600 zaměstnancích. Téma výzkumu znělo Co nám brání restartovat myšlení a svou kariéru? Čtvrtina zaměstnanců zažívá z dlouho trvajícího zaměstnání, které je nerozvíjí, pocit zlaté klece. Málokdo však najde odvahu se z ní vymanit. Nejde jen o subjektivní důvody, ale i o objektivní strach plnit životní závazky (hypotéka, leasing, rodina). Svléci ze sebe železnou košili stávajícího zaměstnání je navíc den ode dne těžší. Zatímco u čerstvých zaměstnanců si celá třetina respondentů dokázala představit změnu zaměstnání, z desetiletých mazáků to bylo již jen 15 procent.

Nepřekvapí, že lidé se k restartu rozhodují většinou až ve chvíli, kdy pomyslný pohár přeteče a přijde něco, co už tzv. nezkousnou. Podle Tučka však nemusíme restartovat myšlení jen změnou pozice. Naopak, proti zlaté kleci můžeme systematicky bojovat tím, že v i v jednom zaměstnání budeme měnit náplň své práce, střídat funkce nebo se neustále budeme vzdělávat. Sám je toho příkladem. Vydržel 17 let na Statistickém úřadě, kde však za tu dobu vystřídal mnohé pozice, než nakonec přece jen odešel. A ani jako ředitel agentury si na stereotyp nemůže stěžovat.

Každý může být v nátuře dobrým andělem

Na poněkud filozofičtější notu naladil posluchače Petr Sýkora. Bývalý podnikatel s kancelářskými potřebami mezinárodního formátu se vydal cestou nadační činnosti a založil v České republice Dobrého Anděla, organizaci bojující s rakovinou.

Zásadní teze jeho řeči zněla: kariéra a běžný život (potažmo volný čas) nejsou a nemohou být odděleny. Můžeme si myslet, že tomu tak není, v tom případě však podle řečníka nenasloucháme své přirozenosti. Najdeme v sobě prý totiž dvě stránky – svou podstatu a její protiklad. To, co je pro nás přirozené a to, s čím se chceme setkávat co nejméně. Vycházel zároveň z tradiční moudrosti indického textu Bhagavadgíta, kde se těmto pojmům říka Sva-dharma a Para-dharma (tedy zjednodušeně podstata a ne-podstata).

Převzato z prezentace Petra Sýkory

Naše podstata nás možná bude v životě nutit vrhat se střemhlav do mnoha nechopitelných situací, ale bude nás i rozvíjet. Jsou to kvality, na kterých je radno stavět a kterým bychom se neměli bránit. Může se zdát, že jde jen o nesmyslné koníčky, ale právě ony možná využijeme také ve své kariéře. I když třeba jinak, než bychom čekali.

Právě na svém schematickém životopise Sýkora demonstroval, jak sám využil svou sva-dharmu k tomu, aby se dostal tam, kde dnes je. Láska ke všem výzvám a extrémním sportům, odpor k autoritám a snaha strukturovaně organizovat mu v minulosti umožnily vést skautský klub, vytvořit úspěšnou firmu a dnes řídit úžasnou nadaci. Jeho podstata jej vede také k tomu, aby neustále hledal výzvy, rozvíjel se a své zkušenosti předával druhým. Pokud totiž opravdu začneme vykonávat smysluplnou práci v souladu s tím, kým jsme, vždy to bude prospívat ostatním.


Všichni máme talent

Podobně laděnou prezentaci nabídl Jan Mühlfeit, jeden z nejúspěšnějších českých manažerů a bývalý ředitel české pobočky Microsoftu. Hned zkraje odsoudil standartní vzdělávací systém. Už odmalička nás prý učí věnovat se zbytečně příliš svým slabostem, které ovšem těžko rozvineme. Kde pak máme hledat čas na zdokonalování svých silných stránek?

Pouze pětina lidí prý pracuje se svým talentem, což pro společnost není zrovna dobrá zpráva. Mühlfeit tedy navrhuje, aby se lidé naplno vrhli do posilování svých předností, a spolehli se na výhody týmové spolupráce. To, co nezvládáte vy, za vás pokryje někdo jiný, kdo v tom exceluje, pokud tedy bude tým dobře sestaven. Není prostě nutné, abyste uměli vše, a to ještě průměrně. 

Bývalý špičkový manažer Microsoftu na svém příkladu ukázal (aniž by se přitom nějak vychvaloval), jak si představuje ideální vedení týmu. Pro tým je důležitý manažer i lídr, ale lídr je tím, kdo lidem dodává energii. Ukazuje jim svou vizi a umí ji živě vysvětlit a získat pro ni nadšení. Dává jim ono „proč“, nikoli „co“ nebo „jak“, řečeno termíny Simona Sinka. Lídři jsou dnes ovšem nedostatkovým zboží. A v současné politice především. Řečník ale optimisticky podotýká, že mladá generace má co nabídnout a na těch starších je, aby jim příliš nepřekáželi, ale spíše jim radili a asistovali.

Mühlfeit svůj tým dokázal skutečně inspirovat k záviděníhodným výsledkům. Čtyřikrát po sobě se stali nejlepším týmem celého Microsoftu a dokázali pokračovat v růstu, i když prý už téměř nebylo kam. Nakonec Mühlfeit po dvaceti jedna letech z Microsoftu odchází, aby se dál věnoval naplňování svého poslání – odemykat lidský potenciál za pomoci technologií. Dnes vyučuje na špičkových univerzitách a poskytuje rady mnoha organizacím a firmám.

Sny vás mohou dovézt až na vrchol

Nejen muži dokážou být úspěšní co se šplhání vzhůru týče. Mnohé o tom přesvědčila Klára Kolouchová, která v roce 2007 jako první Češka vystoupala na Mount Everest. Během příprav si navíc dokázala budovat kariéru v oblasti marketingu a později ve veřejné správě Velké Británii. A přitom to na začátku vypadalo, že operace kolene jí pomalu ani nedovolí vyškrábat se na Sněžku.

Když přišla za doktorem s prosbou rychlého vyléčení kolene, aby mohla s přáteli zdolat šestitisícovku v Jižní Americe, doktor se jí vysmál. Poslal ji na operaci a na několik roků se její horolezecké sny rozplynuly. Po pár letech však přece jen zkusila překonat zdravotní hendikep a pokořila nejvyšší horu Jižní Ameriky. Odsud už vedla rychlá cesta do Himálají. Čo Oju, její první osmitisícovka, jí posloužila jako odrazový můstek a po roce perných příprav a každodenního joggování po Londýně mohla hrdě vystoupat na třetí pól světa.

Poučení, které si z této odysey odnesla, je prosté. Náš život bude mnohem smysluplnější a zajímavější, když si budeme před sebe klást úkoly, které jsou zdánlivě nesplnitelné. Stavme si před sebe neustále pomyslné Everesty, které jsou pro každého a v každém životním období jiné. Náš život se tak stane jedním dlouhým elastickým okamžikem plným vzrušení.

Průšvihy jako předpoklady úspěchu

Petr Šimůnek je dnes znám jako šéfredaktor časopisu Forbes. Před tím působil jako šéfredaktor Hospodářských novin nebo jako redaktor v ČT. Jeho krédo, které si vypůjčil od jezdce formule 1 Andrettiho, zní: „Když máte vše pod kontrolou, jedete pravděpodobně příliš pomalu.“

Šimůnek to dokazuje na řetězci svých neúspěchů, které mu ale posloužily jako cenná zkušenost nebo se nakonec ukázaly jako výhoda. Během studia na vysoké škole byl místo do slunné Francie přijat do blízkého Rakouska. To jej ale postrčilo k novinářské dráze. Vyhazovy z ČT a Hospodářských novin pak posloužily jako nutné předpoklady k tomu, aby v roli šéfredaktora Forbesu uplatnil všechny své nabyté schopnosti a udělal z něj špičkové čtení.

Jízda na hraně možností s sebou prostě nese riziko občasných proher, ale v důsledku jsou tyto průšvihy bonusem, který nás posunuje dál na cestě k úspěchu. Není se tedy čeho bát, vše nakonec dobře dopadne.

Obecnou mantru pozitivního myšlení jsme mohli slyšet také od dalších účastníků včetně Adely Banášové, Taťány le Moigne nebo Sanjiva Suriho. Zároveň se hojně mluvilo o snaze dát svým činům veřejně prospěšný rozměr a důvěře ve vlastní talent. Slovy Adely Banášové, náš život je jako řeka. Teče si kudy chce a my to příliš neovlivníme. Na nás by mělo být hlavně mu příliš nepřekážet.

Záznamy většiny zde představených řečníků pořízených jedním z organizátorů, agenturou Dark-Side, si můžete prohlédnout níže:



Štítky dokumentu: Reportáže
Sdílejte tento článek:
Podobné články:
Tento web používá soubory cookie k poskytování služeb, personalizaci reklam a k analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.